Rozhodla jsem se že jsem zveřejním jednu z kapitolu z mé knížky kterou píšu se spolužačkou.
Kniha se jmenuje Upíří legenda.
je psaná z pohledu Anabell- to jsem já- a z pohledu Natally - to je Terka.
Kniha vypráví o dvou nejlepších kamarádkách které jsou nejpopulárnějšími holkami na škole v malém městečku v Anglii jménem Black Hole- to město je vymyšlené. Obě chodí do čtvrťáku a jsou velmi bohaté. kvůli jejich životu se stanou upírkami. Proč, kdy a jak si můžete přečíst.
''Dobré ráno,'' pozdravím Natally která právě pije mléko.
''Zdarec, tak co? Jak jsme si odpočinuli? Chceš taky mléko?''
''Super. Jo nalej mi taky. Dikéc. Kde je Seb?''
''Spí. Půjde se přihlásit dnes ale do školy půjde až ve středu aby měli čas mu všechno nachystat.''
''Jo to je podle mě rozumný. Kolik je hodin?''
''Sedm, musím se jít nachystat.''
''Já taky, Natt proč vlastně pijeme to mléko?'' zeptám se překvapeně.
''Jen tak. Chci se vrátit do starých kolejí.''
''Aha,'' zasměju se.
''Taky jsem koupila telefon a rozeslala jsem všem smsky že se vracíme do školy a nemá se nás nikdo ptát co se stalo. Jo a když jsem se šla nakrmit, pila jsem z jednoho padesátiletýho chlápka a pak ho zhypnotizovala aby nám dělal řidiče.''
''Proč?'' podivím se.
''Aby tu tvoji bílou limuzínku měl kdo řídit,'' zazubí se.
Zasměji se s ní a pak se obě ušklibneme. Jo, jsem zas ty starý, dokonalý, populární holky z Black Holské školy.
''No nic. Jdu se nachystat,'' oznámím jí a odeberu se do své koupelny kde si vyčistím zuby, očistím obličej pleťovou vodou a hydratačním krémem, poté si dám make-up, udělám světle růžové stíny, natočím svoje extra dlouhé řasy kleštičkami a napatlám na ně řasenku a pak natřu své rty bezbarvým leskem. Dokonalost sama. Jenže co udělat s vlasy? Vyžehlím je a nechám je rozpuštěné. A že to dá dost práce! Konečný výsledek je naprosto úchvatný! K tomu všemu si vezmu světle růžovou blůzku z Paříže a bílé rifle. Boty zvolím na vysokém, jehlovicovém podpatku také světle růžové. Jakmile uvidím svůj odraz v zrcadle okamžitě se začnu cítit jako ta holkapřed deseti dny. Páni, je to jen deset dní? Přijde mi jakoby to byli už dva roky.
''Anabell můžeme?'' zeptá se mě Natally která se objevila v mém pokoji. Přikývnu. Dobrá jdeme na to. Sejdeme schody do přízemí, přejedeme znovu své rty leskem a vyjdeme na ulici. Před domem už na nás čeká limuzína a tak do ní nasedneme.
PS: Pokud by někdo měl zájem přečíst si tuto knížku ať mi napíše na a.toncrova@seznam.cz
Tiana
To je to, co neustale pises ve skole